RODIČ MLADÉHO SPORTOVCE.
Vetšina rodiču v sportovních začátcích podporuje své díte proto, protože ho sport baví, prípadne z výchovného hlediska (schopnost cílevedome a dlouhodobe na sobe pracovat, zvládat prekážky, neúspechy, pravidelnost atd.)
Jak se ríká, sjídlem roste chuť a postupne jak pricházejí první výsledky, začnou se rodiče delit na dve základní skupiny.
Nekterí rodiče zustávají nohama na zemi, priorita se v nich nemení. Výhry berou s nadhledem a vnímají jich jako tresničku na dortu.
Druhá skupina začne úspech resp. neúspech svého dítete posuzovat výhradne na základe výsledku.
Výhra se rovná pochvala, prohra se rovná katastrofa. Tyto deti vetšinou trénují za hranicí svých fyzických ale i psychických schopností. Tréninky jsou pod dohledem rodiče, tlak na pokroky je obrovský.
Mnohokrát je to honba ne za ambicemi hráče, ale rodiče.
Tyto deti se do určité míry naučí tento tlak a zátež zvládat, do určitého veku mají dokonce lepší výsledky jako jejich rovesníci.Vetšinou se ale se sportem končí ve veku 15-17 let bez toho, aby dosáhli svuj maximální sportovní potenciál. Bez toho, aby jich naučil, že podstata sportu je sport samotný a výsledek je až druhoradý.
Málokdy u týchto detí uvidíme pri sportu radost a uvolnení. Pokud se jim nedarí, jsou nervozní , naučili jsme jich prece posuzovat svou hodnotu na základe počtu vítezství.
Ná záver ješte postreh s vyprávení starého rybáre. Je o malé rybce, kterou rodiče hodnotili podle její schopnosti lézt po stromech a ona si potom až do konce života pripadala neschopná.